• Jitka Cejkova

Autor robotů se brání


Kniha #Robot100 se bude točit kolem stého výročí R.U.R. Pokud byste si chtěli Čapkovo R.U.R. přečíst už teď (nebo aspoň oprášit, pokud jste ho četli kdysi ve škole), zajděte do kterékoli knihovny či knihkupectví. Nebo si ho stáhněte na internetu (od roku 2009 volné dílo). Robot 100 vyjde ve Vydavatelství Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, které vede Ing. Eva Dibuszová, Ph.D. (na fotce zachycena s prvním vydáním Čapkova R.U.R. z roku 1920). A jestli vám vrtá hlavou, co má vlastně vysoká škola orientovaná na chemické obory společného s roboty, tak to znamená, že si opravdu potřebujete nejdřív řádně nastudovat či zopakovat R.U.R. A abychom vás utvrdili v tom, že Čapek by z nás měl určitě radost, přečtete si níže jeho stať z Lidových novin, ve které se 14 let od uvedení své slavné hry R.U.R. ostře ohrazoval proti tehdy již ustálené všeobecné představě robotů jako mechanických strojů. Sám autor robotů ještě za svého života s hrůzou odmítal odpovědnost za myšlenku, že by mašiny z plechu, koleček a drátů mohly nahradit lidi. Při psaní R.U.R. myslil na moderní chemii! ***** AUTOR ROBOTŮ SE BRÁNÍ Já vím, je to nevděk, ohání-li se autor oběma rukama proti jisté popularitě, která spadla na to, čemu se říká výplod jeho ducha; ostatně je si vědom, že tím na věci už nic nezmění. Dost dlouho mlčel a myslil si své, když se o robotech ustálila představa, že mají údy z plechu a vnitřnosti z koleček a drátů nebo čeho; bez velkého potěšení se dovídal, že se počali vyskytovat skuteční oceloví roboti, kteří se všelijak hýbají, říkají, kolik je hodin, a dokonce řídí letadla; ale když se nedávno dočetl, že v Moskvě natočili veliký film, ve kterém rozdupávají svět mechaničtí roboti, řízení elekromagnetickými vlnami, dostal chuť protestovat proti tomu aspoň jménem svých vlastních robotů. Jeho roboti nebyli totiž mechanismy. Nebyli uděláni z plechu a koleček. Nebyli oslavou strojového inženýrství. Myslil-li autor při nich na nějaký div lidského ducha, nebyla to technika, nýbrž věda. Přímo s hrůzou odmítá odpovědnost za myšlenku, že by mašiny mohly nahradit lidi a že by se v jejich kolečkách mohlo probudit něco jako život, láska nebo vzpoura. Považoval by tuto ponurou vyhlídku za neodpustitelné přecenění mechaniky nebo za těžkou urážku života. Autor robotů se dovolává toho, že to musí vědět nejlíp: pročež prohlašuje, že jeho roboti vznikli docela jinak, a to cestou chemickou. Myslil na moderní chemii, jež v různých emulzích (nebo jak se tomu říká) nachází látky a útvary, které se v něčem chovají podobně jako živá hmota. Myslil na chemii biologickou, která objevuje nové a nové chemické činitele mající přímý a regulující vliv na živou hmotu; na chemii, která nalézá a zčásti už i sestrojuje ty různé enzymy, hormony a vitaminy, jež dávají živé hmotě schopnost růst a množit se a pořizovat jiné životní záležitosti. Snad by jako vědecký laik dostal chuť imputovat této trpělivé a geniální učenecké páračce, že jednou ve zkumavce vyrobí umělou cestou živou buňku; ale z mnoha příčin, k nimž náleží i úcta k životu, se nemohl odhodlat, aby zacházel tak lehkomyslně s tímto tajemstvím. Proto dal chemickou syntézou vzniknouti nové hmotě, která se prostě chová jako živá; je to organická látka, jiná než ta, ze které je vybudována živá buňka; je to něco jako jiná alternativa života, hmotný substrát, ve kterém by se mohl vyvinout život, kdyby se nebyl dal od začátku jinou cestou. Nemusíme si myslit, že na naší planetě byly vyčerpány všechny možnosti tvoření. Autor robotů by považoval za vědecký nevkus, kdyby dal oživnout mosazným kolečkům nebo vyrobit ve zkumavce život; podle jeho představy byl jenom vytvořen nový podklad, který se počal chovat jako živá hmota, a který se tedy mohl stát vehiklem života – ale života, který zůstává nesestrojitelným a nepochopitelným tajemstvím. Ten život se naplní teprve tehdy, když se (s vynaložením značné nepřesnosti a mystiky) roboti stanou dušemi. Z čehož je patrno, že autor nevymýšlel své roboty s technickou pýchou strojního inženýra, nýbrž s metafyzickou pokorou spiritualisty. Nuže, není vinou autora to, co lze nazvat světový humbuk s roboty. Autor nemínil poslat na svět panáky z plechu, nadívané kolečky, fotobuňkami a jinými mechanickými hejbly. Ukázalo se však, že dnešní svět nestojí o jeho vědecké roboty a že si je nahradil roboty technickými; ti jsou, jak zřejmo, pravá kost z kosti našeho věku. Svět potřeboval robotů mechanických, neboť věří ve stroje víc nežli v život; je víc fascinován technickými divy než zázrakem života. Pročež autor, který chtěl svými vzbouřenými roboty, usilujícími o duši, protestovat proti mechanické pověře naší doby, se nakonec hlásí o něco, co mu nemůže nikdo upřít:o čest, že byl poražen. (Karel Čapek, Lidové noviny 9. 6.1935)

Webmaster: Jitka Čejková, illustration and logo by Jonáš Ledecký