V Čapkově dramatu R.U.R. zaznívá: „Člověk, to je něco, co dejme tomu cítí radost, hraje na housle, chce jít na procházku a vůbec potřebuje dělat spoustu věcí, které – které jsou vlastně zbytečné.” A že “pracující stroj nemusí hrát na housle”. Simon Hickinbotham si tuto větu vybral jako název svého příspěvku do knihy “#Robot100: Sto rozumů”. Zamýšlí nad tím, zda roboti jakožto umělí delnící potřebují hrát na hudební nástroje a zda budou někdy emočně prožívat to samé, co prožívají lidé při hře či poslechu hudby. A na druhou stranu – jak lidé vnímají hudbu komponovanou umělou inteligencí?
Simon je vědec, ale jeho velkým koníčkem je právě i hudba. Pokud byste si chtěli poslechnout něco z jeho tvorby, tak vám doporučuju skladbu, kterou jsem použila v pětiminutovém filmu “KAPKY”, jež bude mít světovou festivalovou premiéru příští týden na Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava (v sekci Fascinations: Exprmntl.cz).
Simon zde použil novou techniku hudební produkce zvanou živé kódování. Pomocí tohoto přístupu jsou vzorce zvukové syntézy psány malými kousky počítačového kódu ascii pomocí specifického jazyka zvaného TidalCycles. Tato technika odráží mnoho rysů umělého života: hudba je dynamická, mění se v čase; lze regulovat relativní frekvenci náhodných prvků ve výkonu; vznikající struktury mohou být odmítnuty nebo asimilovány do díla; mezi dílčími komponentami je uvolněná vazba zprostředkovaná skladatelem.
Simon Hickinbotham je vědcem v oblasti umělého života na University of York ve Velké Británii. Zabývá se výpočetními metodami inspirovanými přírodními systémy a také se věnuje evoluci s otevřeným koncem pomocí umělých chemií. Jeho dlouhodobým výzkumným cílem je vyvinout bohatší výpočetní model biologické evoluce, který by šel použít k vytváření inženýrských aplikací, které by byly schopné rozvíjet inovativní chování.